Ibuprofen
Chráněný název léku, obsahujícího stejně nazvanou účinnou látku – ibuprofen. *Antirevmatikum nesteroidní a antipyretikum. Další přípravky s ibuprofenem jsou např. Brufen, Nurofen, Ibalgin. Tato léčiva jeví nízkou toxicitu, při opakovaném požívání však ibuprofen může způsobit žaludeční vředy a krvácení ze žaludku.
Viz Nesnášenlivost (intolerance) Acylpyrinu a antirevmatik typu ibuprofen. NO.
Idiosynkrasie
Individuální nesnášenlivost léků nebo potravin. Na jejím vzniku se nepodílí alergický či imunitní mechanizmus ani farmakologické účinky léků, pojem není přesně vymezen. Jde o starší termín, jednotlivé stavy idiosynkrasie patří současně do skupiny hypersensitivit.
IgE mediovaná alergie
Viz *alergie I. typu.
Imunita
Odolnost organizmu, vycházející z jeho schopnosti reagovat na *antigen imunitní odpovědí. Její funkční podstatou jsou reakce namířené proti infekčním zárodkům (bakterie, viry, houby, prvoci), cizím i nádorovým nebo jinak odcizeným buňkám (např. poškozeným viry nebo stárnutím). Imunita má podíl na udržování *homeostázy organizmu a je součástí informačního supersystému, na čemž se podílí společně se systémem endokrinním a nervovým. Dělí se do dvou hlavních složek: *imunita vrozená (specifická, přirozená) a *imunita získaná (nespecifická, adaptivní).
Imunita – laboratorní vyšetření
Laboratorní vyšetření imunity se používá ke stanovení jednotlivých parametrů imunitních funkcí. Výsledkem je většinou číselné vyjádření množství imunitních faktorů, nejčastěji bílkovin nebo imunitních buněk v krvi, případně jiném prostředí. Často jde o vysoce náročné biochemické a imunochemické metody, které v běžné praxi mohou vykazovat i určité procento chybných výsledků. Může jít o důsledek prodlevy mezi odběrem a zpracováním nebo používání lacinějších přístrojů a metodik, směřujících k velkému počtu provedených vyšetření s nižšími náklady, ale také nižší přesností. Dále jsou to vysoké požadavky na preciznost prováděných postupů, lidská pochybení a pod. Některé z uvedených problémů nemůže odstranit ani standardizace vyšetření a akreditace pracovišť. Druhou skupinou potíží je hodnocení výsledků, které je také častým zdrojem diagnostických omylů. Jejich příčinou je složitost, vzájemná provázanost a do jisté míry i zastupitelnost imunitních funkcí. Stav komplikují i měnlivé normy hodnot, které kolísají s věkem vyšetřovaného, jeho pohlavím, stavem po proběhlých nákazách, individuální variabilitou imunitních funkcí, podloženou geneticky nebo vlivem prostředí atd. Výsledkem může být falešná stopa při hledání příčin onemocnění, které jsou běžně mylně označovány jako porucha imunity. Přesto je správně provedené laboratorní vyšetření nesmírně cenným pomocníkem zkušeného lékaře.
Imunita mladších kojenců
Imunitní systém dítěte je po narození vystaven obrovskému počtu nových podnětů, kterými jsou především cizorodé bílkoviny. Dochází k nim vdechováním, požíváním i kožním kontaktem s alergeny a také působením mikrobů. *Imunitní systém je zpočátku nezralý a nastavený spíše k omezené *imunitní odpovědi. Snížená imunitní reaktivita je v jistém smyslu potřebná, jinak by hrozilo funkční zahlcení imunitního systému. V důsledku kontaktů s vnějším prostředím a stejně tak i vrozených genetických informací prodělává imunita v prvních měsících života změnu naprogramování reaktivity. Přesměrování imunitních reakcí by mělo vést k tomu, aby imunitní systém účelně reagoval na všechny významné podněty, ale nereagoval tam, kde reakce není potřebná nebo je přímo nežádoucí.
Imunita „oslabená“
Často užívaný termín, avšak z hlediska diagnózy i léčby případné poruchy je matoucí a naprosto nevhodný. Toto laické hodnocení imunity nevyjadřuje žádnou konkrétní poruchu imunity. Používá se většinou nesprávně jako synonymum vysoké nemocnosti, zejména opakovaných banálních infekcí, které nejsou spojeny s těžkým průběhem. Pokud by měla být určitá porucha obranných funkcí být léčena zásahem do imunity, musí být napřed konkrétně pojmenována. Prvotní příčina vysoké nemocnosti však bývá většinou jinde než v imunitě. Po nesprávném označení příčiny jako tzv. „oslabená imunita“ bývá léčba často soustředěna na problematické léčebné metody, jako jsou tzv. léky na podporu imunity – viz *imunostimulancia. Přitom bývají přehlíženy velmi časté skutečné příčiny vysoké nemocnosti: opakovaný kontakt s nákazou, příliš krátká a nedostatečná rekonvalescence po nemocech, nedostatečný přísun vitaminu C a D nebo železa, zhoršená průchodnost dýchacích cest při chronické rýmě, nosní mandli či zánětu dutin, chronický zánět krčních mandlí, chronický psychický stres, přepínání tělesné výkonnosti, nedostatek spánku, deprese, sociální problémy, partnerské vztahy, dětské kolektivní zařízení, byť třeba navštěvované jenom sourozencem a pod. Takovéto příčiny nemůže ovlivnit žádný imunostimulační lék, leda snad placebově a na krátkou dobu.
Imunita vrozená
Imunita nespecifická, přirozená. Aktivita vrozené imunity není podmíněna předcházejícím kontaktem s *antigenem. Je plně funkční již v době narození. Její každá složka je účinná proti různým antigenům a není vybavena imunitní pamětí. Na nespecifických imunitních reakcích se podílí různé anatomické struktury (např. kůže a sliznice) a funkční systémy (např. krevní srážlivost), které nejsou bezprostřední součástí imunitního systému. Dále jde o specializované molekuly (komplementový systém, *cytokiny) a buněčné funkce (fagocytóza = pohlcení antigenu buňkou). Uvedené struktury nejsou zaměřeny každým elementem jen na jeden určitý antigen (jako u specifické imunity), ale na celé jejich skupiny, které jsou tvořeny vývojově velmi starými vzory patogenních mikroorganismů (PAMP -Pathogen Associated Molecular Patterns) nebo vzory charakterizujícími poškození vlastních buněk a molekulových struktur (DAMP – Damage Associated Molecular Pattern). Vzory DAMP/PAMP jsou identifikovány evolučně starými buněčnými receptory označovanými jako PRR (Pattern Recognition Receptors). Následuje aktivace nitrobuněčných signálních drah, vedoucí k aktivaci transkripčního faktoru NFκB. Jeho prostřednictvím je stimulován přepis mnoha genů s prozánětovými aktivačními charakteristikami a je stimulována buněčná proliferace. Nejvýznamnější postavení v tomto ohledu sehrává dendritická buňka. Dendritická buňka zpracovává signály DAMP/PAMP a předkládá je v podobě antigenních peptidů T lymfocytární soustavě. Je evolučně podstatně starší než imunita nespecifická. Srovnej s *imunitou specifickou.
Imunita vrozená – nástroje
- MAMP. Microbe Associated Molecular Patterns. Určité molekulární struktury, produkované mikroby. Podle nich imunitní systém člověka mikroby rozpoznává.
- PAMP. Pathogen Associated Molecular Patterns. Signály nebezpečí. Molekulární vzory, příznačné pro patogenní mikroby (mikroby způsobující onemocnění).
- PRR. Pattern Recognition Receptors. Receptory na površích monocytárně makrofágových buněk, na mikrofázích (neutrofilní leukocyty) a epitelových buňkách. Jedny z nich jsou TLR (Toll Like Receptors). Jejich pomocí se rozpoznávají PAMP (Pathogen Associated Molecular Patterns).
- TLR. Toll Like Receptors. Jde o druh PRR – (Pattern Recognition Receptors) k rozlišování PAMP. Jsou známy TLR 1 – 10, umístěné v povrchových buněčných membránách nebo v membráně cytoplazmatických endozomů. Skládají se ze dvou částí. První je zanořena v povrchové buněčné membráně (část LRR -leucine rich repeats), druhá zasahuje do buněčné cytoplazmy (vnitřní signální část, převádí aktivační signál na tvorbu prozánětových cytokinů). TLRs rozeznávají bakteriální lipopolysacharidy, peptidoglykany i jiné bakteriální struktury.
- NLR. Nod Like Receptors. První z nich byl objeven receptor NOD. Jde o cytoplazmatické receptory, nástroje přirozené imunity. Většina NLR se skládá jako TLR z rozpoznávací části LRR (Leucine Rich Repeats), ze střední části, která umožňuje vytvářet proteinové komplexy a z části, která zajišťuje signalizaci pro indukci zánětu. NLR rozpoznávají nitrobuněčně lokalizované patogenní bakterie (např. mykobakterie tuberkulózy). Identifikují také peptidoglykany patogenních střevních bakterií, vyvolávajících nákazy trávicího ústrojí. Abnormity receptorů NLR vedou k těžkým střevním zánětům (Crohnova choroba). Je známo 23 druhů NLR, některé jsou podobné NLR rostlin a bezobratlých. Některé NLR jsou součástí inflamasomů, tedy proteinových komplexů, které aktivují kaspázu 1 a zajišťují tak tvorbu prozánětových cytokinů IL-1β a IL-18 s pestrými účinky. Výsledkem je rychlá obranná reakce.
- RLR. (RIG Like Receptors). Jsou lokalizovány v buněčné cytoplazmě. Rozpoznávají nukleové kyseliny mikroorganizmů, které pronikají do nitra buněk, zejména virů. Při rozpoznání jejich RNA spouští syntézu antivirových interferonů. Pro rozpoznání cizorodých sekvencí DNA také existují cytoplasmatické receptory, které indukují tvorbu interferonu a pomocí inflamasomu navozují zánětovou reakci jako odpověď na infekci.
Imunita získaná
Imunita specifická, adaptivní. Pro získanou, specifickou imunitu platí opačná charakteristika než pro nespecifickou. Její mechanizmy se aktivují až po kontaktu s určitým *antigenem, takže nejde o vrozené reakce. O specifickou imunitu jde proto, že každá protilátka nebo lymfocyt mohou prostřednictvím specifických receptorů (TcR, BcR) reagovat pouze na „svůj“ antigen, jiná látka alergickou reakci nemůže spustit. Specifická imunita má složku buněčnou, z které jsou nejdůležitější *lymfocyty. Druhou, humorální složku (faktory rozptýlené v tekutinách) utvářejí protilátky – *imunoglobuliny. Imunita získaná, specifická a vrozená, nespecifická jsou dva různé obranné systémy, které jsou však úzce propojené v jeden celek.
Imunitní buňky
Hlavním buněčným nástrojem imunity jsou všechny druhy leukocytů (lymfocyty, granulocyty, dendritické buňky). Na imunitních funkcích se však podílí i většina ostatních buněk organizmu. Jde zejména o buňky sliznic a povrchu kůže, buněčná výstelka cév, svalové buňky, buňky kostí a chrupavek atd.
Imunitní dohled
Imunitní systém rozpoznává vnitřní škodliviny, tj. průběžně odstraňuje staré, poškozené a změněné (zmutované) buňky, např. v případě nádorového bujení.
Imunitní odpověď
Reakce organizmu na působení *antigenu, probíhající prostřednictvím buněk a molekul. Uskutečňují ji mechanizmy *imunity vrozené (nespecifická imunitní odpověď) a mechanizmy *imunity získané (specifická imunitní odpověď). Pro svého nositele může být imunitní opověď prospěšná (např. reakce na infekci), škodlivá (*autoimunitní onemocnění) nebo indiferentní (*imunitní tolerance).
Imunitní okno
Podmínkou správného výsledku změny naprogramování imunity u kojence je přiměřený kontakt sliznic s antigeny, tedy s látkami způsobujícími imunitní odezvu. Nejde však jen o druh a složení cizorodých látek, ale zejména o načasování kontaktů s nimi. Poporodní vývoj imunitní reaktivity vymezuje optimální dobu pro setkání kojence s potravinovými antigeny. Toto období je nazývané imunitní okno a je v něm při kontaktu s alergeny spíše upřednostněn vývoj imunitní tolerance než alergie. Imunitní okno pro potravinové alergeny je u lidského mláděte umísťováno do rozmezí mezi 4 – 6 měsíci života. V tomto období musí být plně kojenému dítěti zahájeno podávání pevné stravy, a to bez jakýchkoliv omezení, co do spektra.
Imunitní systém
V organizmu rozptýlený, neohraničený orgán, který sestává z mnoha tkání, buněk a molekul. Je součástí informačního supersystému neuro-endokrino-imunitního. Základem imunitního systému je lymfatická tkáň zformovaná do lymfoidních orgánů (např. brzlík, mízní uzliny, slezina) a volné buňky, z nichž jsou nejdůležitější lymfocyty a dendritické buňky. V reakcích imunitního systému se uplatňují různé látky, např. protilátky (imunoglobuliny), *cytokiny, komplement a další. Základní funkcí imunitního systému je příjem, zpracování a reakce na informace z vnitřního i vnějšího prostředí.
Imunitní tolerance
Druh imunitní odpovědi. Schopnost reakce na látky vnějšího prostředí, obzvláště pak na cizorodé bílkoviny, je jednou ze základních funkcí imunitního systému. Stejně nepostradatelná je však i schopnost na neškodné cizí látky nereagovat. Bez ní by náš kontakt se světem nebyl možný, reakce se všemi dostupnými cizorodými bílkovinami by imunitní systém i celý organizmus rychle vyčerpaly. Absence imunitní reakce na cizorodou bílkovinu však neznamená její pouhé „nevnímání“ imunitním systémem. Jde o složité, aktivní imunitní procesy, zahájené kontaktem s alergenem. Člověk se tedy musí s alergenem setkávat, aby se imunitní neodpovídavost mohla vyvinout. Důležité je i vývojové období setkávání se s antigeny – alergeny (viz *imunitní okno). Podle dosavadních poznatků může být navození tzv. aktivní imunitní tolerance klíčem k prevenci alergie. Alergii potom lze považovat za poruchu vývoje tzv. imunitní tolerance při převaze přehnané alergické odpovídavosti na běžné látky.
Viz Vzniku alergie brání imunitní tolerance, vyžadující časný kontakt s alergeny. NV.
Imunodeficience
Porucha imunity, způsobená konkrétním nedostatkem její některé složky. Může jít o snížení množství *protilátek určité nebo všech tříd či úbytek *imunitních buněk. Někdy jde i o velmi závažné stavy. Imunodeficit může být vrozený (např. deficit protilátek) nebo získaný (např. AIDS).
Imunogen
Látka, která po kontaktu s organizmem vyvolá imunitní reakci. Jde vlastně o jiný název pro kompletní *antigen.
Imunogenita
Schopnost určité látky vyvolávat v organizmu imunitní odezvu.
Imunoglobuliny
Protilátky vznikající v lymfocytech. Rozdělují se do pěti tříd, IgG, IgM, IgA, IgE, IgD. Jejich množství se může stanovovat v laboratoři např. v rámci vyšetření krevního séra.
Imunoglobuliny třídy E, IgE
Zprostředkovávají nejběžnější druh alergie, tzv. alergickou reakci I. typu. Tato alergická reakce je spojena s atopickou konstitucí. Jde o jednu z pěti tříd protilátek, obsažených v krvi.
Imunoglobuliny třídy E specifické
Imunoglobuliny E, namířené proti konkrétním alergenům. Mohou se stanovovat v imunologické laboratoři v rámci vyšetření krevního séra a poskytují tak informaci o *senzitizaci organizmu, tedy o zvýšené tvorbě IgE protilátek např. vůči alergenům z pylů, kočky a podobně. Zjištění zvýšené tvorby specifických IgE protilátek proti alergenům však ještě neznamená nutně průkaz alergického onemocnění, protože jde o častý jev i u úplně zdravých jedinců. Musí se prokázat příčinná souvislost alergenu s onemocněním, tedy že podezřelý alergen je zodpovědný za provokaci potíží. Teprve potom je zdůvodněna případná aplikace alergenové vakcíny k léčbě alergie.
Imunomodulace
Uměle navozená změna reaktivity imunitního systému vyvolaná látkami, které imunitní reakce povzbuzují, tlumí nebo optimalizují.
Imunomodulancia
Látky ovlivňující průběh imunitních reakcí, které povzbuzují nebo tlumí. Podle toho jde o imunostimulancia a imunosupresiva.
Imunostimulancia
Léky, určené k podpoře imunitních funkcí. Jde jednak o látky bakteriálního původu (přípravky Biostim, Bronchovaxom, Imudon, Luivac, Ribomunyl), tedy části rozložených těl bakterií, obsahující tzv. signály nebezpečí *PAMP. Dále může jít o syntetická imunostimulancia, z nichž se u nás používá přípravek nazvaný *Isoprinosin. Jinou možností je Imunor, ultrafiltrát z bílých krvinek vepře, bohužel nedefinovaného složení. U mnoha preparátů je jejich stimulační účinek na protiinfekční imunitu pochybný. Jsou předmětem intenzivního obchodu a často používány tam, kde by měly být odstraňovány příčiny časté nebo vleklé infekční nemocnosti, která bývá většinou důsledkem něčeho jiného než imunitní poruchy. Pokud by šlo o imunostimulans účinné a u konkrétního pacienta opakovaně používané, byla by na místě i obava z nežádoucí stimulace imunitních procesů, která může vést až k *autoimunitnímu onemocnění. Praktické oddělení „žádoucí od nežádoucí“ stimulace imunity je při dnešním stavu informací těžko myslitelná.
Imunosupresiva
Látky, které imunitní reaktivitu tlumí. Používají se pouze k léčbě závažných nemocí. Nejčastěji užívanými imunosupresivy jsou *kortikosteroidy. V současnosti je pro léčbu nejzávažnějších případů imunopatologických nemocí používána tzv. biologická léčba.
Indikace léčby léky a konsenzus
Každé užívání léků by mělo splňovat určité racionální důvody. Tyto důvody a vymezení indikací bývají často formulovány nějakým zásadním mezinárodním doporučením, vzniklým domluvou uznávaných odborníků (konsenzem).
Inflamasomy
Komplexy proteinů, které aktivují okamžitou zánětovou odpověď. Součást přirozené imunity.
Inhalace
Vdechování.
Inhalační alergeny
Alergeny rozptýlené ve vzduchu, které se dostávají do organizmu vdechováním. Například alergeny roztočů, pylů, plísní, zvířat.
Inhalační kortikosteroidy, IKS
Syntetické léky odvozené od přirozených *kortikosteroidů – kortikoidních *hormonů. Vykazují mohutnou protizánětlivou účinnost, využívanou v léčbě průduškového astmatu a CHOPN. Aplikace vdechováním snižuje jejich působení nežádoucí při dostatečném zachování účinnosti léčebné. Inhalační kortikosteroidy působí jednak lokálně na sliznice dýchacích cest. Druhý způsob účinku IKS je celkový, kdy po vstřebání do krve se dostávají do jednotlivých orgánů a působí tak léčebným i nežádoucím způsobem. Z léčebného působení dosažitelného krevní cestou jde např. o účinky na dýchací systém, kůži (atopický ekzém) nebo kostní dřeň s příznivým ovlivněním zrání krevních buněk, které se podílí na rozvoji astmatu. Mezi zdravotnickou i laickou veřejností je však nedostatek informací o jejich nežádoucích účincích viz *Inhalační kortikosteroidy – nežádoucí účinky. Z nich jsou časté osteoporóza, poruchy růstu, psychické poruchy a poruchy funkce nadledvinek. Dále je to šedý a zelený zákal, kožní poruchy, obezita zvláštního (cushingoidního) typu, cukrovka, hypertenze, svalová slabost a další stavy. Účinné látky IKS: *beklometazon (preparát Ecobec), *budesonid (Pulmicort, Miflonid), *ciklesonid (Alvesco), *flutikason (Flixotide). Jsou součástí také *kombinovaných preparátů – Combair, *Seretide, *Symbicort.
Inhalační kortikosteroidy – dávky a účinek
Pro léčebné účinky inhalačních kortikosteroidů u většiny astmatiků plně dostačuje jejich nízké dávkování a navýšení těchto dávek má léčebný význam jen pro malou část nemocných. Významné nežádoucí hormonální účinky těchto léků (viz *Inhalační kortikosteroidy – nežádoucí účinky) však s velikostí dávky prudce narůstají, mohou nastávat již od středně vysokého dávkování a vzácně již u dávkování nízkého. Proto je při léčbě inhalačními kortikosteroidy vždy nutné postupným snižování jejich dávek opakovaně hledat jejich nejnižší účinné množství. U dětí do 12 let se za nízké dávkování považují dávky do 100 ug inhalačního kortikosteroidu denně, tedy 2 x denně 50 ug flutikasonu (např. Flixotide) či 2 x denně 50 ug beklometazonu (např. Ecobec) nebo 1 x denně 100 ug budesonidu (Pulmicort). U dospělých je nízké dávkování flutikasonu 2×50 – 100 ug denně, beklometazonu 2×100 – 250 ug denně a budesonidu 200 – 400 ug 1 x denně.
Inhalační kortikosteroidy – nadužívání
Užívání inhalačních kortikosteroidů je masově rozšířené ve všech věkových kategoriích, často však i z nevhodných důvodů, které nebyly pro použití těchto léků stanoveny. Lze vypočítat, že v ČR je spotřeba inhalačních kortikosteroidů 9 x větší, než by odpovídalo platným doporučením.
Inhalační kortikosteroidy – nežádoucí účinky
Celkové nežádoucí účinky inhalačních kortikosteroidů jsou stále aktuální, obzvláště při vyšším dávkování. Při vdechování inhalačních kortikosteroidů je jejich část spolknuta a z ní určitá porce uniká inaktivaci v játrech a dostává se do krve. Druhá, významnější část aplikované dávky se do krve vstřebává přímo z plic. Krev roznáší kortikosteroidy do všech orgánů lidského těla a touto cestou může docházet k jejich někdy i velmi významným nežádoucím hormonálním účinkům. Tato skutečnost je medicínou založenou na důkazech již po desítky let jednoznačně prokazována a současně byla a je opakovaně popírána. Nežádoucí účinky inhalačních kortikosteroidů mohou být lokálního i celkového charakteru. Celkové nežádoucí účinky, byť v menší míře, odpovídají hormonálním účinkům kortikosteroidů požívaných ústy. Lokální nežádoucí účinky vznikají přímým působením kortikosteroidů v místě podávání – v ústech a dýchacích cestách. Z celkových nežádoucích účinků inhalačních kortikosteroidů jsou nejčastější osteoporóza (*inhalační kortikosteroidy – nežádoucí účinky – osteoporóza), poruchy nadledvinek (*inhalační kortikosteroidy – nežádoucí účinky – nadledvinky), poruchy růstu (*inhalační kortikosteroidy – nežádoucí účinky – poruchy růstu) a psychické poruchy (*inhalační kortikosteroidy – nežádoucí účinky - psychické poruchy). Dále je to šedý a zelený zákal (*inhalační kortikosteroidy – nežádoucí účinky – oční nemoci), poruchy kůže (*inhalační kortikosteroidy – nežádoucí účinky – kožní poškození), cukrovka (*inhalační kortikosteroidy – nežádoucí účinky – cukrovka), obezita cushingoidního typu (*inhalační kortikosteroidy – nežádoucí účinky – cushingův syndrom), svalová slabost (*inhalační kortikosteroidy – nežádoucí účinky – svalstvo) a další stavy. Mezi místní nežádoucí účinky patří poškození hlasivek s chrapotem (*inhalační kortikosteroidy – nežádoucí účinky – hlasivky), plísňová onemocnění sliznic (*inhalační kortikosteroidy – nežádoucí účinky – plísňová onemocnění) a jiné.
Inhalační kortikosteroidy – nežádoucí účinky – cukrovka
Případy, kde by inhalační kortikosteroidy přímo způsobily vznik cukrovky (diabetes mellitus) jsou popisovány vzácně. S takovýmto nežádoucím účinkem je však třeba nutně počítat u všech jedinců, kteří mají zvýšené riziko tohoto onemocnění. Pokud léčba inhalačními kortikosteroidy u nich není jinak nahraditelná, tito jedinci by měli být léčeni jejich nízkým dávkami, nejlépe pak ciklesonidem (Alvesco), u kterého se s takovým nežádoucím účinkem nepočítá.
Inhalační kortikosteroidy – nežádoucí účinky – Cushingův syndrom
Přísun kortikosteroidů s léčebnými cíli může způsobit komplex příznaků z nadbytku těchto hormonů, zvaný Cushingův syndrom. Jejich nejnápadnějším projevem je obezita, nadměrný růst ochlupení, selhání nadledvinek, vysoký krevní tlak a další známky.
Inhalační kortikosteroidy – nežádoucí účinky – hlasivky
V rámci svého negativního působení na svalstvo mohou inhalační kortikosteroidy způsobovat také poruchu svalstva hlasivek. V důsledku tohoto účinku nastává trvalý chrapot u pacienta, který nelze řešit jinak než snížením dávek, vysazením nebo změnou inhalačního kortikosteroidu. Chrapot a další místní nežádoucí účinky způsobuje nejčastěji fluticason propionat, obsažený v přípravcích *Seretide či *Flixotide. Nejmenší vliv má v tomto směru ciclesonid (*Alvesco).
Inhalační kortikosteroidy – nežádoucí účinky – kožní poškození
Při léčbě inhalačními kortikosteroidy může nastávat od dávkování 800 ug denně vznik jejich nežádoucích účinků na kůži, obzvláště ve vyšším věku pacienta. Nejčastěji jde o rozsáhlé krevní podlitiny a atrofické ztenčení kůže.
Inhalační kortikosteroidy – nežádoucí účinky – nadledvinky
Při podávání inhalačních kortikosteroidů nastává velmi často malý, ale jindy i větší či těžký útlum nadledvinek, které jsou pro život člověka nepostradatelné. Cizí kortikosteroid v podobě inhalačního léku se vstřebává z plic do krve a nadledvinky na něj reagují snížením nebo i zástavou produkce přirozených kortikosteroidních hormonů. Při těžší zátěži, stresu, infekčním onemocnění apod. organizmus již nemůže zvýšit svoji utlumenou produkci kortikosteroidů a může nastat ohrožení základních životních funkcí. U dětí trvale snížená funkce nadledvinek může vedle rizika jejich selhání při zátěži způsobovat poruchu prospívání, růstu, únavu, záchvaty bezvědomí a křečí a pokles hladiny krevní glukózy, který může vést až k život ohrožujícím stavům. Naproti tomu velmi častý malý pokles funkce nadledvin, který těžším komplikacím předchází, je zcela nenápadný a dá se zjistit jenom speciálními, cílenými vyšetřeními. Přinejmenším pacienti se středně vysokým nebo vysokým dávkováním *inhalačních kortikosteroidů (např. děti při dávkování 200 ug/24 hod. a více) by proto měli být vyšetřováni na produkci hormonů nadledvinek.
Inhalační kortikosteroidy – nežádoucí účinky – oční nemoci
Vysoké dávky inhalačních kortikosteroidů mohou způsobit kataraktu (šedý zákal) nebo glaukom (zvýšený nitrooční tlak, zelený zákal). Riziko stoupá u starších věkových skupin a u jedinců, kteří mají k tomuto onemocnění ještě jinou dispozici.
Inhalační kortikosteroidy – nežádoucí účinky – osteoporóza
Osteoporóza je porucha pevnosti kostí v důsledku nedostatku minerálů v nich uložených a poruchy stavby kostních trámečků. Může být způsobena také požíváním nebo vdechováním inhalačních kortikosteroidů. Velikost této poruchy závisí na velikosti dávky kortikosteroidů. Její zvýšené riziko je patrné především u dětí a starších jedinců. Dětské kosti jsou na inhalační kortikosteroidy obzvláště citlivé, a to již od dávek 200 ug denně. Podle jednoho šetření v ČR má kostní poruchu téměř každé páté dítě léčené inhalačními kortikosteroidy, zatímco astmatici bez této léčby nebo děti zdravé takovouto poruchu nemívají. Zvýšené riziko osteoporózy z vdechování inhalačních kortikosteroidů mají i další rizikové skupiny pro osteoporózu. Jde např. o ženy po přechodu, osoby s nízkou pohybovou aktivitou, osoby s nízkým příjmem vápníku a vitamínu D. Obzvláště významná situace nastává u dětí a dospívajících, protože po dvaceti letech života již nikdy nelze dosažený stav kostní mineralizace zlepšit. Při léčbě inhalačními kortikosteroidy ve středních a vysokých dávkách je třeba vyšetřovat všechny pacienty kostní densitometrií a osteoporóze zabraňovat dostatkem pohybu a doporučeným příjmem vitamínu D a vápníku.
Inhalační kortikosteroidy – nežádoucí účinky – plísňová onemocnění
Sliznice, které se dostávají do kontaktu s inhalačními kortikosteroidy jsou snadno napadnutelé kvasinkami. Nejčastěji jde o sliznici ústní a hrdlo. Kvasinky se však mohou uchytit i na nižších úsecfích dýchacího traktu.
Inhalační kortikosteroidy – nežádoucí účinky – poruchy růstu
Léčba inhalačními kortikosteroidy může u dětí zmenšit růstovou rychlost, a to již od dávek nižších než 2 x 100 ug denně. Toto zpomalení růstu je individuální. Po dlouhá léta se tvrdilo, že tato často prokazovaná porucha je přechodná a následným růstovým urychlením se zpomalení růstu vyrovná. Studie posledních let (CAMPCS) však prokázaly opak. V této precizní americké studii růstové opoždění přetrvávalo i ve věku nad 20 let a bylo tedy trvalé.
Inhalační kortikosteroidy – nežádoucí účinky – psychické poruchy
Při léčbě inhalačními kortikosteroidy nastávají nezřídka, a to nejčastěji u dětí do 10 let, poruchy psychických funkcí. V důsledku podávání dávek IKS 400 – 800 ug denně byly zjištěny nespavost, porucha koncentrace, poruchy chování jako neklid, nekorigované chování, změny nálady, zvýšená vzrušivost, agresivita, euforie, noční pomočování. Dále noční děs, spavost, nervozita, zhoršení prospěchu ve škole nebo i deprese, mánie, maniodepresivní psychóza, halucinace. Pokud se nemyslí na to, že uvedené stavy mohou být způsobeny uvedenými léky, jejich původ zůstává neodhalen. Přitom často stačí snížit dávku a tyto komplikace léčby mizí nebo se alespoň zmenšují. Viz Psychické poruchy při léčbě inhalačními kortikosteroidy NA
Inhalační kortikosteroidy – nežádoucí účinky – svalstvo
V rámci celkového nebo i místního působení inhalačních kortikosteroidů může nastávat kortikosteroidní myopatie. Jde o poruchu svalů, projevující se svalovou slabostí. Takto může být, po vstřebání vyšších dávek inhalačních kortikosteroidů do krve, postiženo kosterní svalstvo. V rámci místního působení kortikosteroidů vzniká porucha svalstva hlasivek.
Inhalační léčba
Léčebná aplikace určitých látek jejich vdechováním. Výhoda tohoto způsobu podání léků spočívá v tom, že jejich účinek je cílený na dýchací systém a podstatně méně zatěžuje celý organizmus než podávání celkové (požitím ústy nebo injekčně). Léky z dýchacích cest se do krve také vstřebávají, ale k léčebnému účinku stačí podstatně menší dávky. Vdechovat se mohou léky např. z větších inhalátorů, z kterých vychází v mlžině vodních par. Jiná možnost léčebných inhalací je vdechování z malých inhalačních přístrojů, v kterých jsou léky již obsaženy. V tomto případě jde zejména o bronchodilatancia, tedy léky na rozšiřování zúžených průdušek (Atrovent, Berotec, *Berodual, Bricanyl, Buventol, *Ecosal, Spiriva, *Ventolin) nebo protizánětlivé *inhalační kortikosteroidy (např. *Alvesco, *Ecobec, Flixotide, Miflonid, *Pulmicort), případně inhalační kortikosteroidy v kombinované léčbě s bronchodilatanciemi prodlouženého účinku *LABA jako je Combivent, *Seretide, *Symbicort.
Inhalační nástavec
Pro účinnost léčby je velmi důležitá správná technika vdechování léků. V zájmu lepšího působení nebo tam, kde pacient nezvládá poměrně nesnadnou techniku inhalací léků ve spreji, je vhodné používat inhalační nástavec (např. Volumatic, Opti-chamber) a tomu techniku uzpůsobit. U malých dětí a starých lidí často vůbec nelze spreje bez nástavce správně aplikovat.
Inhalátor
Zařízení k podávání léku vdechováním. Většina bronchodilatancií a kortikosteroidů k dlouhodobému podávání při léčbě průduškového astmatu nebo CHOPN je užívána vdechováním (inhalacemi) z inhalátorů. Tato zařízení by měla umožňovat, aby se lék dostal přímo na místo svého působení, a to až do malých bronchů. Jsou různé typy inhalátorů, které se používají různými způsoby. Techniku podávání je nezbytně nutné perfektně zvládnout. Pokud se tak nestane, lék se nemusí dostat do plic a může být proto neúčinný. Než se dojde k závěru, že lék nepůsobí, je nutné tedy odborně prověřit, zda je vdechován správně. Podrobný nácvik techniky podávání je předepisující lékař povinen zajistit osobně nebo prostřednictvím proškolené zdravotní sestry. Na lékárny se nelze v tomto směru spoléhat. Malé inhalátory pro dlouhodobou domácí inhalační léčbu bývají vyráběny často již v bloku s účinným lékem. Mají různé vlastnosti a tím i účinnost podávání. Viz *Turbhaller, *Discus. Easyhaller, *MDI.
Intolerance (nesnášenlivost)
Pojem, používaný zejména u nežádoucích reakcí na potraviny nebo na léky. Nenáleží mezi reakce toxické ani alergické. Podle zaběhaného smyslu nemusí, ale může být imunitního původu. Nejčastější je intolerance kravského mléka jako *intolerance laktózy. Velmi významná je intolerance lepku (*celiakie). Viz též *alergické a nealergické reakce. Pojem intolerance je širší než *idiosynkrasie a není přesně vymezen.
Intolerance laktózy
Nesnášenlivost mléčného cukru laktózy, způsobená nedostatkem enzymu laktáza, který laktózu tráví. Jde o běžnou poruchu, která bývá často mylně považována za alergii na kravské mléko.
Isoprinosin
Syntetické imunostimulans nejisté účinnosti, která vyplývá z objektivního zhodnocení provedených studií.