Řecký filosof Platón rozdělil člověka na tělo a duši. Duši přirovnal k dvojspřeží, jehož vozatajem je rozum. Ten má na uzdě dva koně: vzpurného – špatné emoce a hodného – dobré emoce. Tento model převzal jako základ pohledu na člověka jeden z otců evropské medicíny, Galénos z Pergamu, Nabádal sice své žáky, aby o duši dbali stejně jako o tělo, ale to se posléze neuskutečnilo.
Emoce nejsou žádní koně, ani efemérní motýlci, jsou to biologické neurochemické děje, řídící systémy, starší, než systémy kognitivní, tedy rozum, rychlejší a účinnější. Vytvářejí funkční strukturu ovlivňující průběh všech fyziologických i patofyziologických dějů. „Emoce se odehrávají v divadle těla, v divadle vědomí pak vystupují jako pocity“ (A. Damasio). Plky psychologů o „tělesnění emocí“ jsou holým nesmyslem, protože emoce jsou primárně tělesné procesy. Jenže EBM s nimi nepočítá!
Šest základních emocí, z nichž se odvíjí pestré spektrum dalších, podobně jako je celá polychromatická paleta vytvořena ze tří základních barev, tvoří strach, hněv, smutek, radost, odpor a údiv. Strach a vztek patří k těm nejstarším a jejich fylogenetické kořeny nacházíme již v amygdale plazů před 250 miliony let. Nad tímto základem se dalších více než 200 milionů let rozvíjel savčí mozek se sofistikovanějšími emočními a kognitivními funkcemi a posledních zhruba 40 milionů let mozek dnešního člověka.
Ve svém sdělení shrnuji nejčastější zdroje lidského strachu, jeho tělesné projevy a možnost jeho ovlivnění fyziologickou cestou. Část je věnována jedincům, kteří díky určité anomalii CNS strach nepociťují a pro které Robert Hare (Kanada) a Kevin Dutton (Anglie) navrhují obnovení označení „psychopati“, tentokrát bez pejorativní konotace.