Syntetické kortikosteroidy jsou dnes velmi účinnou zbraní nejrůznějších oborů medicíny s velmi širokou sférou působení. Ze svých „mateřských“ přirozených molekul kortisolu a kortisonu se nepřetržitě vyvíjí již po sedmdesát let, kdy se úpravami výchozí struktury úsilovně hledají stále dokonalejší, u kterých by pokud možno co nejvíce převažovaly léčebné, protizánětlivé účinky nad nežádoucími. Z tohoto důvodu se již v padesátých letech minulého století odehrávaly první pokusy aplikovat tehdy objevené látky lokálně. Po málo úspěšných pokusech s inhalacemi nedostatečně lokálně účinného kortisonu, prednisonu a prednisolonu byl v USA v šedesátých letech klinicky vyzkoušen antiastmaticky účinný ester dexamethasonu, který však jevil nedostatečnou topickou selektivitu s biologickou dostupností 65 %. První, převratnou sloučeninou s hledanými vlastnostmi byl betamethason 17α valerát, publikovaný v roce 1968 – 69 v českých studiích autorů Czarny a Brostoff (1,2). Nově objevený lék s úspěšně vyzkoušenou nosní aplikací však tehdy nedospěl svého komerčního využití.
Od té doby bylo vyvinuto osm v praxi používaných sloučenin k inhalační aplikaci s různými chemickými, farmakokinetickými a farmakodynamickými vlastnostmi. Horečnaté hledání sloučeniny, která by splnila cíl vysoké lokální protizánětlivé aktivity při nulové systémové účinnosti však nebylo přes nesporné pokroky za uplynulá léta úspěšné. Toto hledání stále naráží na klíčový problém: lék nepůsobí na tělesných površích, ale musí se dostat do nemocných tkání a v nich do buněk a jejich jader, a to se zachovaným léčebným potenciálem. Tím je nutné počítat se systémovou dostupností několika desítek až sta procent inhalované frakce dávky. Jde sice o pouhé desítky až stovky mikrogramů KS a jejich systémově účinný podíl se farmakokinetickými pochody mnohonásobně snižuje. Je však třeba si uvědomit, že dnes užívané sloučeniny dosahují mnohonásobek biologické aktivity přirozených kortikosteroidních sloučenin. Z těchto, byť obecných důvodů dosud nemohla být nalezena substance, u které by se systémové nežádoucí účinky neprojevily. Projevují se však i léčebné systémové účinky, ovlivňující zrání progenitorů krevních elementů v kostní dřeni. (Např. budesonid v nepatrných sérových koncentracích suprimuje difereciaci myeloidní buněčné linie HL – 60 v periferní Eo/B CFU).
Obecný parametr systémových nežádoucích účinků (NÚ) kortikosteroidních sloučenin pro praxi neexistuje. Navíc je třeba vidět skutečnost, že citlivost jednotlivých orgánů k těmto látkách je nestejná a individuálně kolísavá. V klinice je však nejjednodušší spojovat odezvu organismu na KS s působením KS na osu hypothalamus -hypofýza – nadleviny (HHN) a s tím částečně u dětí spojený i tělesný růst, jehož porucha postihuje asi polovinu dětí se subklinickou supresí funkce nadledvin.
K vyšetřování funkce nadledvin, resp. osy HHN se používají v endokrinologii dynamické testy, v jiných oborech jsou pro praxi použitelné jen testy statické. Doporučováno je nejčastěji stanovení ranní kortisolemie jako orientační obraz bazální funkce nadledvin. Ve studiích se někdy používá plocha pod křivkou kortisolemie za dané období. Stanovení ACT je v praxi málokde možné pro jeho velmi krátký plasmatický poločas. Odpad kortisolu v moči ev. jeho metabolitů jeví dobrou výpovědní schopnost spíše pro hyperfunkci nadledvin. Odpad sulfátu dehydroepiandrosteronu v moči se hodí jen pro určitý věk a je zde otázka norem. Kortisol lze dnes stanovit i ve slinách a vlasech.
- Czany D., Brostoff J. Effect of intranasal betamethasone 17 valerat on pererennial rhinitis and adrenal function. Lancet 1968; 2(561): 188- 190.
- Brostoff J., Czany D. Effect of intranasal betamethason 17 valerat on allergic rhinitis and adrenal function. J Allergy 1969; 44: 78 – 81.